#grlpower

Tento článek bych nebrala doslova, mám prostě tuhle myšlenku v hlavě od Vánoc a jednoduše se potřebuji vypsat, abych se mohla pohnout dál. 

Když se na to zpětně podívám, bylo by dobré připomenout jeden z mých článků, který jsem vydala na druhém blogu a o pár dříve, kdy jsem psala o tom, jak je důležité vypadat slušně oblečená a celkově jsem uváděla příklady, kdy jsem porovnávala různé situace. Stále si na tom trvám, ale už netvrdím však, že bych se měla oblékat do něčeho, co mě samotné nesedí.

                                         

Jedná se o jednu z věcí, která mě zasáhla, i když pro většinu to bude možná hloupost, ale já se nepřestávám divit, co všechno se musí dodržovat jako nějaký kodex! Chci říct, že jsem takový "geek-typ", což znamená, košile, džíny, trička, mikiny atd., jsem naprosto ujetá na seriálová trička a mám ráda sarkastické nebo pravdivé nápisy. Nedávno mne zasáhla situace, kdy jsem dostala od "Ježíška" tričko s hrdiny MARVELu. Byla jsem vážně u vytržení a byla jsem šťastná, že ho budu nosit. Jaké nastalo překvapení, když jsem se dozvěděla, že bych měla být rozumná a oblékat se jako dáma, nemůžu dělat přeci ostudu! Tímto začalo provětrání mého šatníku a část mého já nakřápla...

                               

Proč bych nemohla nosit to, co CHCI?! Do práce to nosit nebudu, to mi jako chce někdo namluvit, že jakmile budu plnoletá, budu muset vypadat jako kdybych každý den chodila do divadla (nemyslím to tak doslova)? To odteď budu chodit v bílé košili, tmavých kalhotách, botách na podpatku, maximálně jednobarevných tričkách, pletených svetrech a saku?!
Ještě se parádně nalíčím, naučím se nějaký cool účes, nahodím falešný úsměv a možná se tím splním sen o tom, jak MÁME BÝT SAMI SEBOU. Paráda! Wau, tohle mě těší.

Proč? Dělám ostudu něčím, co mám ráda, cítím se v tom dobře a nepohoršuje to? Čím? Tím, že se podmaním režimu a slovům ostatních si zase akorát dokážu, jak jsem slabá...Ale tak ostatní budou spokojení, já si z toho nemůžu nic dělat, protože moje názory jsou jako otevřený word s tím, že napíšu nějaký příběh - Skončím s tím, že nemám ani nadpis :)))


SLABÁ, ALE POSLUŠNÁ HOLČIČKA, ŽE ANO?

#SOON aka Jenni writing

Už se to blíží. Přesně s létem, které se neúprosně blíží přicházím i já. Sice trochu zmatená, trošku unavená a možná i agresivnější. Tenhle "rok" stál zatím za starou bačkoru. A není to tím, že se z mé osoby stává workoholik s nekonečným problémem jménem čas.

Jelikož netuším, jak jsem mohla projít prvákem jsem si nakonec řekla, že na blogování a hlavně psaní nezapomenu. Tedy, nezavrhnu. už tak si špatně zvykám na nový program, který mi nahrazuje Word a k tomu vlastně i sebe nenávist na samotnou češtinu. To je, když anglicky umíš líp (y)
Takže zatímco jsem se utápěla v zoufalství rodného jazyka a nekonečně dobrých knih jsem dala dohromady pár návrhů. Vlastně jsem udělala víc než to. Konečně začnu psát to, co mě vždy bavilo. Jelikož tento blog navštěvuje (nebo spíš nenavštěvuje) málo lidí, řekla jsem si, že pro jednou začnu od znova. Po maličkých krůčcích se budu vypracovávat.

btw. Tuhle epizodu absolutně miluju! Navíc takhle nějak se doopravdy chovám ;)

Takhle to začíná:


Pokračuje: 


A většinou končí: 


Naštěstí to zachrání víkend...nebo ne?


Takže...

Soon?

Look Like Harry III.chapter

Stáli jsme ve frontě. Oba jsme mlčeli. Já byl nesvůj kvůli svému vzhledu. Začínal jsem přemýšlet nad tím, že si obarvím vlasy, protože to dlouho nevydržím.

Jak fronta začala ustupovat, kavárna se zaplňovala.

„Megan, nechceš si jít sednout? Já objednám i zaplatím.“ Šeptl jsem jí.

Podívala se na mě. Přestala být tak vystrašená a odstoupila ode mě.

„Dobrý den, co si dáte?“ obrátil jsem se od Megan k prodavačce.

Řekl jsem objednávku a doufal, že jsem se trefil Meg do chuti. Zaplatil jsem a s kávami jsem šel k Megan, který našla útulné místo u okna.

„Nevěděl, co ti objednat tak jsem vzal nám oběma perníkové latté, jestli ti to nevadí.“ Sedl jsem si naproti ní.

„Díky.“ Objala svůj šálek.

V kavárně jsme zůstali i potom, co jsme latté vypili. Málem jsem i zapomněl na Sama v autě. Omluvil jsem se. Bylo na čase odejít. Nebo půjdu ještě do nového domova pěšky.

Megan mi na sebe dala číslo a já byl v daný moment neskutečně rád, že jsem nezůstal v pokoji s Tarou.

„Omlouvám se,“ funěl jsem.

Běžel jsem celou cestu k parkovišti a rukou opřenou o auto jsem se snažil vydýchat.

Strýc složil noviny a podíval se na mě.

Když jsem si sedl nemohl jsem si nevšimnout jeho velkého úsměvu.

„Máš její číslo?“ zeptal se tajemně.

Sám jsem nechtěně přikývl.

„Věděl jsem to!“ zasmál se a nastartoval.

„Same!“ řekl jsem ublíženě.

Byl čas na pozdní oběd, když zaparkoval před garáží a otevřel kufr. Nechal mě vyložit náklad v podobě několika igelitových tašek a sám s květinami v ruce se vydal dovnitř. Bylo to opravdu...Roztomilé. Málo kdy jsem mohl být u něčeho takového. Museli být i po tolika letech do sebe nesmírně zamilovaní.

Sám jsem odešel do pokoje, a nechal tašku na kuchyňské lince. Nechtěl jsem je vyrušovat.

Boty jsem odkopl do rohu a lehl si na postel. Koukal jsem na světlé modrý strop. Nemohl jsem se soustředit. Myšlenka se střídala s myšlenkou, otázky se objevovali a mizeli a já jsem nemohl být klidný.

Sedl jsem si a začal se natahovat pro notebook, který jsem měl na jednom z tašek. Nějak jsem to nedomyslel, protože při mé urputné snaze se notebook začal naklánět a nechtěl jsem riskovat jeho zničení a tak jsem si pro něj musel dojít.

Otevřel jsem ho a stisknutím tlačítka i zapnul.

Chvíli jsem čekal než jsem se připojil k síti a mohl zadat do vyhledávače potřebné údaje.

Výsledkem mého hledání bylo přes milion odkazu. Neuvěřitelné. Nenamáhal jsem se a klikl na první odkaz, který se mi na google objevil. Začetl jsem se do článku, který byl velmi stručný. Nedal se považovat ani za životopis, ale to nejdůležitější obsahoval. Na konci příspěvku vynikala velká fotka celé skupiny. Rozklikl jsem jí, abych se na ni mohl pořádné podívat. Na fotografii byli zachyceni všichni členi skupiny na nějakém promu k albu. Prohlédl jsem si je až jsem se zastavil na jedním, který vypadal jako já. Megan měla pravdu.

Tentokrát jsem se nebabral s googlem, ale napsal jsem rovnou do vyhledávače Wikipedie. Byla to převaha zvědavosti, která mě nutila jít rovnou na věc. Harry Styles.

Skvělý, myslel jsem si, že Wikipedie to zkrátí, ale je tam toho víc než je obvyklé, pomyslel jsem si.

Času jsem měl dost. Dal jsem se do příjemné polohy a začal číst. Jak jsem se posunoval pomocí šipky dolů, měl jsem sto chutí notebook zavřít a vyhodit ho z okna. Jak si mě s ním můžou plést? Zpívat neumím, zelené oči nemám, jsem menší a mladší. A taky si myslím, že jsme úplně rozdílné povahy.

Povzdechl jsem si. Položil jsem černý Acer na noční stolek a šel si do kuchyně uvařit čaj.

Vrátil jsem se s hrnkem horkého malinového čaje a rozhlédl jsem se po místnosti. Pokoj nutné potřebovat úklid nebo za chvíli ho už zachrání jenom rekonstrukce. Dnes jsem to nechal být. Uvelebil jsem se ve vyhřáté posteli. Co jsem měl dělat? Z mikiny, kterou jsem měl na židli koukal mobil. Upil jsem trochu čaje, položil ho vedle lampičky a zašel jsem si pro něj. Měl jsem chuť napsat Megan o tom, co si o tom všem myslím, ale myslím, že tím bych jí ani sobě moc nepomohl.

Chvíli jsem si s mobilem pohrával. Stále jsem váhal. Nedával jsem pozor a mobil dopadl na polštář. Nejspíš jsem neměl uzamčený displej, mobil svítil a když jsem si ho vzal do rukou, byla jasně napsáno, že mi přišla nová SMS. 

<-> Omlouvám se, že tento díl přibil pozdě. Neměla jsem čas ho sem vložit. 







-> Meg a Ed si popovídali v kavárně. Bude SMS od Megan? ˇˇ

Look Like Harry II.chapter

Ráno jsem objevil nečekané překvapení. Taře jsme se nejspíš opravdu zalíbil, protože si našla cestu nejen do mého pokoje, ale i postele, což mluví samo za sebe.

„Taro,“ zamračil jsem se, „slez.“

Kupodivu poslechla a já jsem se mohl v posteli protáhnout. Vstal jsem a tichým krokem jsem se vydal do koupelny.

„Ede!“ křikla teta.

A podle toho rámusu u toho bych řekl, že z kuchyně. Zrovna jsem byl ve sprše, nemohl jsem jen tak na snídani.

„Slyším!“

Popravdě nevím jestli to bylo slyšet dostatečně, ale bylo mi to fuk.

Nechával jsem se unést kapkami tekoucí vody a přitom cítil, jak se mi uvolňuje každičký sval v těle. Mohl bych takhle zůstat věky.

„Edwarde?“ vejde do koupelny strýc.

Fajn, tak věky asi ve sprše trčet nebudu.

„Už jdu.“ Zabručel jsem.

Když byla místnost prázdná vyšel jsem ze sprchového koutu a začal se sušením.

O deset minut později jsem seděl u snídaně.

Snídaně proběhla v tichosti. Překvapilo mě to. Nikdo si na nic nestěžoval a nic nevyřizoval.

Pousmál jsem se a dal si do úst další sousto míchaných vajec.

„Chlapče už chceš se rozhlédnout po městě? Potřebuji si pro něco zajet, můžu tě tam hodit.“

Hm, lákavá nabídka. Těžko říct ne.

„Dobře, jen si jdu do bundu.“ Odvětil jsem.

Až když jsem seděl v autě, uvědomil jsem si kde se nacházím. Cestu jsem i přes malou rychlost měl rozmazanou a z rádia se linula balada od Beatles. V tom momentě jsem si připadal skoro jako v černobílém filmu. Byl to velmi zvláštní moment a přes to všechno k sobě dokonale ladilo.

„Jsme tady.“ Zaparkoval strýček Sam na jednom z placených parkovišti. „Vystupovat.“

„Můžu jít s tebou?“ zeptal jsem se.

Opravdu se mi nechtělo po centru chodit sám. Nikoho tu neznám a kdo ví, možná by se odněkud zase vynořili holky s nějakou prosbou.

„Že se ptáš! Nejdříve půjdeme do obchodu nakoupit hlavní potraviny a potom do květinářství.“

„Do květinářství?“ podivil jsem se.

Cožpak nemůžeme koupit nějaké květiny v obchodě?

„No ano. Květinářství vlastní moje stará známá. A navíc jinde nenajdeš hezčích květin.“ Mrkne na mě a já se pro své dobro radši na nic už neptám.

Nákup nám nezabral ani tolik času, kolik jsem si myslel a s rekordním časem jsme odcházeli ze supermarketu. Pěšky jsme došli k autu a tašky narvali do kufru.

„Květinářství je za rohem. To zvládneme dojít.“ Řekl pro informaci.

Přikývl jsem.

Stáli jsme před květinářstvím, které bylo jako z nějakého hvězdně obsazeného filmu. Před budovou byli košíky různých druhů květin, věnce nebo umělé dekorace. Budova měla světle oranžový nádech a kdyby nebylo květin a velkého nápisu, řekl bych, že jde o pekárnu.

Ale tím se nahlas nikomu chlubit nehodlám.

Jako první jsem chytl kliku a pohnul s ní. Zvonek signalizoval náš očekávaný příchod.

Uvnitř bylo snad ještě více květin než venku. Hlavní místnost obsahovala ještě 2 velké stoly. Na jednom byl nápis VYROBTE SI SAMI a druhý byl ode mne moc daleko.

„Megan! Kdepak máš babičku?“ zasmál se Sam a sundal si kšiltovku.

Přestal jsem věnovat pozornost mému strýci a koukl se k prodejnímu pultu.

U něj stála holka v mém věku a snažila se zkrotit drátek k věnci. Přitom, nejspíš nevědomky vyplazila jazyk. V duchu jsem se musel zasmát. Byla tak zvláštní!

Když zaslechla cizí hlas nechala své práce a posunula jí dál od pokladny.

Vypadala překvapeně, skoro až v šoku.

„Same, dnes jsem tu já. Zapomněl si? Je čtvrtek.“ Mile se na něj usmála.

„A ty Harry vypadni. Nemáš tu co dělat.“ Zamračila se a kdybych byl blíž určitě by po mě začala prskat a škrábat. Počkat...Řekl Harry?

Asi bych si měl udělat jmenovku a dát si ji na mikinu nebo tak něco.

„Harry?“ podivil se strýček. „To je můj synovec Ed.“ Zatvářil se zmateně.

 Dívka, jménem Megan se zatvářila nedůvěřivě. Potom si mě prohlédla od hlavy k patě.

„Omlouvám se,“ řekla nakonec, „opravdu vypadáš jako můj pří-“ zarazila se, „bývalý přítel.“

„Nevadí,“ odpověděl jsem, „už na mě jeho jménem volalo víc lidí.“

Zatímco strýček se držel vzadu já jsem udělal pár kroků do předu.

„Same, tady máš. Pracovali jsme na tom dlouho, tak snad to bude podle tvých představ.“ Zašla do zadní místnosti a vrátila se s vázanými květinami. Nemohl jsem spustit zrak z květin, které měli snad všechny barvy duhy, ale hlavně z Megan, která se na nás nervózně culila.

„Skvělé!“ vzal si svazek kytic k sobě.

Nenápadně se na nás koukl.

„Budu v autě.“ Mrkl na nás a odešel.

Jak mě mohl nechat samotného? A co já tady teď? Samé otázky.

Ale proč toho vlastně neužít.

„Kdo je teda Harry? J-já vím, že ho nijak v lásce nemáš, ale včera na letišti mě málem o sluch připravilo pár holek...“ ušklíbla se.

„To musíš čekat, když vypadáš jako jeho dvojče,“ obešla pult.

„U vás doma nikdy nevystupovali One Direction?“ zasmála se.

„Popravdě, nějak tomu nevěnuji pozornost.“

„To bys ale měl.“

Odešla k rádiu. Chvíli tam mačkala nějaké knoflíky než se z rádia ozvala pomalá melodie, ke které se později přidali i slova. To je ono? Meg tam stála se smutným úsměvem. Měl jsem nutkání jít blíž a obejmout ji, ale nebyl by to dobrý nápad. Navíc...Známe se sotva pár minut.

„Takže,“ obrátila se na mě, „ty si z-“

„Z Irska.“ Doplnil jsem jí.

„Tak to máš skvělý britský přízvuk. Nepoznala bych odkud si.“

Cítil jsem se divně. Jenom divně. Možná to dělala situace za jaké jsme se potkali.

„Za chvíli máš přestávku,“ koukl jsem se na hodiny, „nechceš jít na kafe?“

„Jak víš, že,“ pousmála se, „jo. Ráda půjdu.“ 

 -> awwwh první setkání Megan a Eda! 

Look Like Harry I. chapter

Kdo by čekal, že jeden dlouhý let bude k smrti nudný? Ve vzduchu jsem byl tentokrát sám obklopen cizími lidmi, kteří vypadali mnohem zajímavěji než já. V sedadle jsem se zavrtěl. Studování do sousedního státu a jak to dopadlo? Knihu, co jsem sebou měl jsem dočetl před pár minutami. Z okna jsem také nic nového neviděl. Koukl jsem vedle. Paráda. Vedle mě seděla nějaká stará paní a luštila…křížovku?!

Zavrtěl jsem hlavou a doufal, že letadlo přistane a moje nohy budou na pevné zemi.

Zanedlouho jsem stál doopravdy nohama na zemi a s batožinou jsme se vydal před letiště Heathrow. Rozhlížel jsem se. Už dávno tu měl na mě někdo čekat a vyzvednout mě. Zamračil jsem se a vytáhl jsem mobil, že zavolám, když jsem uslyšel ječící holky jak pelášily směrem ke mně.

„Holky,“ zapištěla jedna.

„Vyfotíš se semnou?“ řekla druhá méně rozhozená.

„Podepíšeš se mi?“ zeptala se třetí.

První, co jsem si pomyslel bylo, že se v Británii všichni zbláznili. Podruhé, že si mě s někým museli splést. Kam jsem se to dostal?

Než, abych uvažoval nad tím, co mám dělat jsem ze sebe dostal jednoduše: „Jasně, vyfotím se s vámi holky.“

V duchu jsem si ještě dodal: „Hlavně přestaňte ječet a pištět.“

„Ty si přiletěl s Megan?“

„Huso hloupá! Přiletěl za ní!“ odvětila bruneta a začala se s černovláskou hádat.

„Mohl přiletět s ní!“

„Na twitteru je jasné napsané, že Megan přiletěla před dvěma hodinami.“ protočila blondýna oči.

Pomalu a jistě jsem se začínal obávat toho, že jsem se zde rozhodl studovat.

„Ede!“ zaslechl jsem své jméno.

Vzal jsem batoh s holkami jsem se narychlo rozloučil a vydal se k postaršímu pánovi, který je vlastně můj vzdálený příbuzný.

„Ede! Tak rád tě vidím!“ objal mě ve velkém medvědím objetí.

„D-dusíš mě!“ pousmál jsem se.

„To je vše co máš?“ podivil se, když uviděl jeden menší batoh a o málo větší sportovní tašku. Pokrčil jsem rameny. Mě to stačilo.

„Pojď, je na čase vyrazit. Zvědavý nejsem jenom já.“ zasmál se, když tašky házel do kufru.

Než jsem se vzpamatoval, jelo se. Otevřel jsem si okno a koukal jsem z něj na okolí. Po chvíli jsem se potulně usmíval a víc se zavrtal do sedadla. Dělám to pořád. Sám nevím proč, prostě mě to uklidňuje. Dává mi to pocit bezpečí.

Cesta ubývala stejně rychle jako let sem. Rychle. Aspoň neztrácím první den čas.

„Tam není taková zácpa, co?“

Momentálně auto zabrzdilo, protože cestu blokuje hustý provoz.

A strýček si usmyslel, jaká je to skvělá příležitost navázat rozhovor…Není.

„Uhm…Jak kdy,“ zahučím, sotva je tomu rozumět.

Chvíli bylo ticho, to se ale během chvilky prolomilo.

„Není ti něco?“

„N-ne není…Proč?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Si takový tichý…Je to nezvyk.“ trochu jsme popojeli.

Nedošlo mi, že by to byl takový problém. Nejsem zrovna typ, co by kecal od rána, co se probudí až do doby než usne a i poté mluvit ze spaní. Já toho doopravdy moc nenamluvím.

Nemývám k tomu důvod. Až do teď. Můj svět bude doopravdy vzhůru nohama. Už to úplně vidím. Toť má zářivá budoucnost.

„Budu se snažit být víc upovídanější.“ pousmál jsem se.

„Budu rád.“ zamumlal.

Pokračování rozhovoru už neprobíhalo.

Za to jsem byl vděčný.

Pravda byla vlastně taková, že převážně mluvil jen strýc a pouze o tom, jak se tady žije, což jsem pochopil jako manuál k přežití. Těmto instrukcím byl však brzy konec, jelikož auto zastavilo před garáží většího dvoupatrového domku se malou zahrádkou. Vystoupil jsem a s očekávám jsem hleděl na dům i na jeho okolí. Brzo mě sledování okolí omrzelo a otočil jsem se s tím, že si vezmu svoje věci dovnitř.

„Já to vezmu,“

Věci byli z kufru na silnici a už jsem se je i chystal vzít, když jsem byl předběhnut.

„Ede, jen jdi dovnitř a přivítej se s ostatními. Já ti to odnesu. Nenamítej a radši jdi.“ popohnal mě.

Jako kdyby už dopředu věděl, že něco budu namítat.

Když jsem se nakonec došoural až k hlavním dveřím, skočil po mě černý labrador. Očividně nadšený očekávanou návštěvou.

„No tak,“ snažil jsem se vejít dovnitř a přitom uklidňovat toho přešťastného psa, který na mě neustále skákal.

„Taro, ke mně!“ zaslechl jsem ženský hlas. Tara, přestala skákat a vydala se za hlasem.

Hned se mi ulevilo a já mohl v klidu vejít a nenápadně se rozhlížet.

Look Like Harry (prologue)

"Zasloužíš si někoho lepšího než jsem já. Nemůžu…Nedokážu se změnit. Nikdy jsem nechtěl.

Můžu se zamilovat, ale nikdy to nebude nic vážnějšího. Jsem kluk, který ti řekne, že tě miluje, ale za pár hodin budu s nějakou tančit v klubu. Nemám limity. Jsem jen člověk. Ten, který s tebou nechce být, protože všem jen ubližuje…Věř mi, Ty mě nechceš…"

Megan se dívala na monitor svého notebooku s neurčitým výrazem ve tváři. Nevěděla, jestli je tento vzkaz určený ji. Ale komu jinému? Harry s ní chodil 3 měsíce. Dnes vstala s tím, že spolu stráví další den, ale když si přečetla tento status psaný před několika minutami…Nebyla si jistá…Ničím. Megan, která už dávno byla na balkóně, daleko od notebooku si kousala nehet na malíčku s tím, že se tím uklidní. Sledovala budovy a dění na rušné ulici v New Yorku. Byla tam kvůli němu. Jen kvůli němu. Zatímco on někde vyspával z kocoviny, ona byla vzhůru a přemýšlela, co má dělat.

Nakonec byla rozhodnutá.

Odejde z hotelu. Z New Yorku. Vrátí se do Británie. Nechá Harryho o samotě. Ona i on to potřebují. S těžkým srdcem balila do kufru ty nejdůležitější věci, které si do NY sbalila. S kufrem a batohem na zádech se tajně odplížila z hotelu. Musela zadním vchodem, protože i přesto, že s kudrnatým zpěvákem byla sotva tři měsíce, lidé jí poznávali. Chtěla v klidu odejít. Bez skandálu. Jako člověk s bolavým srdcem.

Zatímco na letišti čekala ve frontě, vytáhla si BlackBerry a napsala jednoduchou zprávu, která všechno vysvětlila. Věděla, že Harry není ranní ptáče, hlavně co se týká volna. Doufala, že nebude reagovat přehnaně na její zprávu. Potřebovala si odpočinout.

Potřebovala nabrat dech.

Její život potřeboval nabrat nový směr.

 -> Megan